Po polívce jsme vyrazili s novými silami na ubytovnu. Všichni jsme si s úsměvem vybalili a chystali se válet v postýlkách. Ale to byl omyl. Učitelé se rozhodli, že náš první den zakončí výstupem na Mědník. Zpočátku jsme brblali, ale byla to hezká „procházka“ a dozvěděli i nové informace (chtěli bychom pochválit pana Popelku, který si pro nás připravil mnoho zajímavostí k místům, která jsme míjeli). Večer nesměl chybět průzkum cizích pokojů, při kterém se“ nedopatřením“ rozbilo světlo. A tak jsme se v tichosti uvelebili na pokojích nebo na matracích ve společenské místnosti, kde došlo na vyvolávání duchů a strašidelné příběhy.

Druhý den jsme vstali už v osm, ve společenské místnosti vyhrávala kytara (Kuba). Po snídani jsme nabrali směr na Kovářskou. Učitelé tvrdili, že je to oddychový den, nám to tak ale nepřišlo, a proto jsme si několikrát během cesty vynutili odpočinkovou pauzu. A potom přišel potůček, který jsme s pomocí p. učitele a Denči Š. překonávali tak, abychom se na druhém konci ocitli zcela suší. Ale jak už to tak bývá, výjimka potvrzuje pravidlo, p. učitelka Brůžová se nám totiž nedobrovolně ocitla ve vodě. Sice se nám snažila namluvit, že to udělala schválně, ale my víme své . Když jsme uviděli pizzerii v Kovářské, nikdo ani na okamžik nezaváhal. Obsadili jsme snad všechny stoly. Únavu na zpáteční cestě jsme zaháněli slovním fotbalem a bylo jedno, jestli v češtině, angličtině nebo němčině. Večer se dostavily první puchýře a hlavně první protesty. Ale když jsme byli pochváleni, nechali jsme brblání a užívali si večera.

A přišel předposlední den. Ráno bylo nejtěžší, nějak jsme se nemohli vyhrabat z postelí. Ale po snídani jsme získali novou energii a vydali se do Pernštejna. Celou cestu jsme „prodrbali“. Cesta byla dlouhá, ale nám to nevadilo, už jsme se za ty dva dny rozchodili. Když jsme dorazili do nádherné restaurace, byli jsme vyčerpaní, ale stálo to za to. Já osobně musím přiznat, že lepší palačinku jsem snad v životě nejedla. Na zpáteční cestě jsme stoupali (jak jinak). Ale i tentokrát se naše námaha vyplatila. Ocitli jsme se na nádherných loukách, po kterých jsme šli s nadějí, že už tam tak za půl hodinky budeme. Ale zase jsme se spletli, čekaly náš ještě zapeklité zatáčky. A protože nám „pomalejším“ chtěli ti „rychlejší“ (pod vedením paní učitelky Brůžové) ukázat (pozn.chtěli jsme zjistit, jakou máme fyzičku ), jak jsou rychlí, tak nám v půlce zmizeli z dohledu. Popravdě řečeno, spíš nám utekli. My jsme si pokračovali svým tempem, ale i tak jsme dorazili na ubytovnu zpocení a s nohama plnýma puchýřů.

A byl tu poslední den. Byli jsme sice unavení, ale domů se nám nechtělo. Stala se z nás bezva parta a všichni jsme byli smutní, že naše společné dny končí. Ale nedalo se nic dělat. Vydali jsme se pomalu do Klášterce.Ve vlaku jsme horečně diskutovali o bolestech nohou a jiných záležitostech. Byl to pěkný kurz, který by se dal nazvat i seznamovacím zájezdem, protože jsme se navzájem lépe poznali. Myslím si, že si teď budou 8. a 9.A daleko bližší. Ještě jednou moc děkujeme všem učitelům, že to s námi vydrželi a doufáme, že na turisťák budou mít stejně hezké vzpomínky jako my.

Adéla Petrová